Porod je bránou mezi světy, chvílí, kdy se bytost rodí nejen do fyzického života, ale i do společenství, které ji obklopuje. V této chvíli není žádný vztah důležitější než ten mezi rodiči – dvěma lidmi, kteří dali dítěti život a kteří společně nesou odpovědnost za jeho příchod. Přítomnost otce u porodu není jen otázkou praktické pomoci. Je otázkou hlubšího významu – otázkou partnerství, transformace a svobody rozhodování
Partnerství jako základ
Když se dva lidé rozhodnou mít dítě, stávají se spolutvůrci nového života. Přirozeně pak dává smysl, že otec je přítomen i v okamžiku jeho příchodu na svět. Není to jen role pozorovatele, ale spíše tichého svědka, pilíře podpory, který svou přítomností posiluje ženu v jednom z nejintenzivnějších okamžiků jejího života. Když si společnost zvykne vyřazovat otce od porodu, není to jen o jejich nepřítomnosti v porodním sále – je to o oslabení partnerské jednoty a přirozené kontinuity rodiny.
Transformace nebo ztráta?
Porod je okamžikem hluboké transformace. Pro ženu, pro dítě, ale i pro muže, který se stává otcem v plném smyslu slova. Být u porodu je iniciační zkušeností, která mužům umožňuje naplno procítit, že se jejich život navždy mění. Dítě, které bylo doposud abstrakcí v břiše partnerky, se náhle stává konkrétní, dýchající bytostí. A právě přítomnost u tohoto zázraku často vytváří silné pouto mezi otcem a dítětem.
Okrást muže o tuto zkušenost znamená zbavit ho přirozeného práva na propojení se svou rodinou. Otcova přítomnost u porodu není jen o něm samotném – je o celistvosti rodinného příběhu.
Svoboda volby a systémová omezení
Jak snadno se vzdáváme svých svobod. Jak často přijímáme rozhodnutí jiných jako normu, aniž bychom se zamysleli, zda jsou správná. Otcové byli postupně vytlačeni z porodního procesu vlivem zdravotnického systému, který převzal kontrolu nad tímto přirozeným rodinným okamžikem. Z porodu se stala záležitost řízená protokoly, kde individuální potřeby často ustupují standardizovaným postupům.
Svoboda není jen politickým pojmem – je to schopnost převzít odpovědnost za svůj život, za svůj porod, za své dítě. A to platí pro oba rodiče.
Spirituální kompetence
Žena je tou, kdo rodí. Její tělo, její mysl, její síla přivede dítě na svět. Nikdo jiný nemůže tuto zkušenost prožít za ni. Ale muž může stát po jejím boku, být svědkem a posilou. Každý, kdo je součástí porodu, by měl respektovat tuto dynamiku a stát na svém místě – nezasahovat tam, kde nemá, ale být plně přítomen tam, kde je to potřeba.
Otcova role není v přebírání zkušenosti, která mu nenáleží. Je v bytí. Ve vnímání. V respektu. V tom, že se stává součástí něčeho posvátného – a že mu není upřeno právo být tam, kde se rodí jeho dítě.
Moni ♡
